Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zasloužilí pamětníci kdysi čekali na následovníka debutu „Dawn Of Possession“ skoro celou pětiletku. A vyplatilo se, dočkali se totiž „Here In After“, jednoho z nejvíce dominantních počinů v kariéře IMMOLATION. Ještě o nějaký ten pátek déle se muselo postávat před obchodem i tentokrát. Téměř na den přesně po pěti letech od vydání jubilejní desáté řadovky znovu vyjela zpoza zatáčky oprýskaná dodávka z Yonkers, aby zavezla tolik očekávané nové zboží. Bude chutnat ještě lépe než to předchozí?
Dle mého skromného názoru vydáním „Majesty And Decay“ naskočila USDM ikona zpět na vítěznou vlnu a pouze s jedním lehčím zaváháním (tím mám na mysli tak trochu neslané nemastné album „Kingdom Of Conspiracy“) se na ní veze dodnes. Na druhou stranu zaznívají i hlasy, že IMMOLATION v posledních letech hrají jen ten svůj standard, nikam se neposouvají, věrného posluchače sice neurazí, ale zároveň také nedokážou nadchnout jako v časech „Here In After“ nebo „Close To A World Below“.
Osobně hodnotím téměř všechny plody z dílny těchto zásadních architektů deathmetalových dějin velmi pozitivně. Bylo tomu tak v době vydání „Failures For Gods“ a je tomu tak i dnes, v době emise jedenácté řadové kolekce „Acts Of God“. Tím spíš, že od vydání grandiózního eposu „Majesty And Decay“ se u IMMOLATION začíná znovu prosazovat jejich temnější stránka, sírou čpící odkaz starých časů jenž, podobně jako katedrála na obálce „Unholy Cult“, vrhá na aktuální tvorbu kapely zlověstný stín. Nezaměnitelný to atribut tvorby IMMOLATION a celých zástupů jejich pokračovatelů.
„Acts Of God“ se od nastoleného trendu pranic neodklání, ba právě naopak, směřuje ještě mnohem dále do temných hlubin minulosti. Oproti „Atonement“ je novinka drsnější a jednoznačně rohatější (tomu vydatně napomáhá i ostřejší, blackově ochucený sound). Neznamená to však, že IMMOLATION se znovu potápí do neprostupné zvukové mlhy jako v devadesátkách, právě naopak, nové album je přehledné a velmi jasně čitelné.
15 skladeb (z toho 2 instrumentální) a 52 minut, není to moc? Jistě, jedná se o nejdelší album kariéry IMMOLATION, nicméně nemám z něj pocit, že by mu kratší stopáž více prospěla (dokonce si myslím, že skladby jako „Overtures Of The Wicked“ nebo „Immortal Stain“ by zasloužily rozpracovat ještě o nějaký ten kus více). Je nutné si znovu připomenout, že „Acts Of God“ vychází s pětiletým odstupem a péče, kterou kapela věnovala jeho výstavbě, je zde doslova hmatatelná. Deska je detailně vypilovaná, bohatě strukturovaná a dostatečně diversifikovaná na to, aby udržela posluchačovu pozornost v pohotovosti po celou hrací dobu. Určitě k tomu přispívá i onen talent složit vyloženě přístupné skladby, jež produkci IMMOLATION činí o mnoho více stravitelnější, než je třeba ta, kterou disponují jejich temnější příbuzní INCANTATION. Prakticky od začátku kariéry (vzpomeňme na „Nailed To Gold“) tvůrčí duo Vigna/Dolan tahá z rukávu jasně zapamatovatelné skladby a koření je nejednou tutovou melodickou linkou (viz nesmírně podařené EP „Providence“, které je „hitovkami“ doslova nabité). Jistě, i tentokrát Robert Vigna většinu času zuřivě mává nabroušenou kosou, leč zejména co se sólových výstupů týče, neváhá zabrnkat na vyloženě tklivou strunu. Většina sól na albu je i na poměry IMMOLATION až podezřele harmonických, souměrných a jasně srozumitelných. Je snad náš lysý pekelník na stará kolena zamilován?
„Acts Of God“ má oprávněné ambice zařadit se mezi top 5 alb kariéry IMMOLATION. Oceňuji větší příklon k potemnělé minulosti, zvýšenou úroveň agresivity, ale zároveň i výraznější strukturovanost, promyšlenost a cit pro nejmenší detail. Reprezentanti aristokratické formy USDM neopustili svůj trůn ani po čtyřiatřiceti letech existence. To o sobě moc dalších říci nemůže. Vynikající deska, jež bude v bilancování roku 2022 figurovat velmi, velmi vysoko.
„Acts Of God“ má oprávněné ambice zařadit se mezi top 5 alb kariéry IMMOLATION. Oceňuji větší příklon k potemnělé minulosti, zvýšenou úroveň agresivity, ale zároveň i výraznější strukturovanost, promyšlenost a cit pro nejmenší detail. Reprezentanti aristokratické formy USDM neopustili svůj trůn ani po čtyřiatřiceti letech existence.
1. Abandoned
2. An Act Of God
3. The Age Of No Light
4. Noose Of Thorns
5. Shed The Light
6. Blooded
7. Overtures Of The Wicked
8. Immortal Stain
9. Incineration Procession
10. Broken Prey
11. Derelict Of Spirit
12. When Halos Burn
13. Let The Darkness In
14. And The Flames Wept
15. Apostle
S Reaperem si nemohu dovolit na téma IMMO příliš polemizovat. To může maximálně Martin Lukáč a ve světlé chvilce možná Rudi. Jen podotknu, že pár hlušších míst se na nové desce najde, "Kingdom of Conspiracy" má k nemastnosti a neslanosti daleko a spekulovat o přímé úměře mezi harmonií a zamilovaností je velmi, velmi ošemetné.
Jinak IMMO patří mezi kapely, které mají zaručeno minimální hodnocení ve výši 8/10 již před nástupem do studia. Letos o půl bodu více i díky bombě "When Halos Burn", která zachycuje esenci kapely v celé své délce.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.